Přednáška: Stručné dějiny kapitalocénu

2. večer z cyklu Pražské jaro klimatické spravedlnosti

Přednášku na téma „Stručné dějiny kapitalocénu“ přednese Lukáš Likavčan, doktorand na katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Anotace:
Populární pokusy uchopit realitu ekologické krize skrze pojem nové geologické epochy – totiž antropocénu – jsou někdy zpochybňovány poukazem na to, že kolektivně vzato lidstvo za dramatickou environmentální degradaci planety může jen stěží, a že při hledání skutečného geologického aktéra dnešní doby proto musíme použít jemnější analytickou optiku. Zdá se, že ekologické zbídačení živého světa je mnohem více spjato s působením specifického socio-ekonomického aparátu, jenž v průběhu historie rozvrhl své sítě v globálním měřítku a podmanil si nejen produktivní práci, ale v první řadě bohaté, reproduktivní ekosystémové procesy. Autoři jako Andreas Malm či Donna Haraway proto navrhují jiná pojmenování pro stávající období planetární historie – kapitalocén, případně chthulucén. Ukážeme si proto, jak tento aparát na jedné straně závisí na živé přírodě, a jak ji na druhé straně přetváří a (re)produkuje, abychom dokázali lépe určit rozsah možných projektů budoucího sociálního, ekonomického a ekologického uspořádání, které dnes přichází v úvahu.

Informace k celému cyklu:
Pražské jaro klimatické spravedlnosti se odehrává během šesti středečních večerů od 15. března do 19. dubna. Vyvrcholí mobilizačním večerem na Klimakemp Limity jsme my 2017, v jehož průběhu dojde k první české masové akci občanské neposlušnosti proti těžbě a spalování hnědého uhlí.

Stále rychlejší oteplování a destabilizace klimatického systému planety je jednoznačně nejvážnější globální výzvou pro lidstvo. Co se ale myslí klimatickou spravedlností? Cyklus ji chce představit ve třech podobách:

1) Jako nový teoretický rámec umožňující rozumět změnám klimatu nejen jako existenční hrozbě, ale také jako nespravedlnosti, která nejhůře dopadá na ty, kteří nesou nejmenší díl odpovědnosti za její vznik. Klimatická krize se tímto stává politickým tématem.

2) Jako globální hnutí vyrůstající z lokáních bojů komunit ohrožených těžbou a spalováním fosilních paliv. Takové hnutí odvážně a přímo vzdoruje průmyslu ve jeho honbě za ziskem, při které je odhodlaný zničit jediný obyvatelný svět.

3) Jako výzvu světu, jež zdůrazňuje, že tato nejvážnější krize je také současně nejlepší – i když možná poslední – příležitostí spojit se proti navzájem souvisejícím sociálním, ekonomickým a dalším nespravedlnostem a společným úsilím vytvořit lepší, vlídnější svět.

Následující večery:
29. 3. Radek Kubala a Kristina Klosová: Globální antifosilní hnutí od Siouxů po německé domy na stromech
5. 4. Jan Rovenský: Uhlí, nebo život? Energetická [r]evoluce v Podkrušnohoří
12. 4. Tereza Stöckelová: Věda v antropocénu: neurčitost, fakta a post-fakta